Povídka - Tygře, tys mi lhal

01.01.2018

Surrealistický horor o těch, co vás probudí, když je nejhůř, o těch, co se nenarodili, a o plyšovém tygrovi.

Když se schyluje k nejhoršímu, probouzím lidi z jejich snů. Jsou nás miliardy. Každý z nás má za úkol hlídat svého člověka, ale nejsme strážní andělé a kašleme na to, co se vám děje za bílého dne. Naší povinností je vás ochránit před tím, co se vám zdá. Některé bytosti, které si vysníte, by vás mohly klidně zabít. Slyšeli jste o lidech, kteří zemřeli ve spánku? V některých případech za to mohlo selhání mých kolegů. Smrt svěřence znamená i naši smrt. Úmrtí ve spánku někdy nebývá jen nepozornost někoho z nás, ale pouhá sebevražda. Někteří ochranitelé přestanou časem snášet vize svých chráněnců nebo se nesmíří se svým osudem. Mě můj osud baví. Myslím si, že je v mnoha ohledech lepší, než lidský. Úděl bytostem jako jsem já dal stvořitel, jemuž říkáme vyšší moc. Jak vypadá, se mě neptejte. Nikdy jsem ho neviděl.
Slyšel jsem už hodně zajímavých historek, ale se svým svěřencem jsem zažil jednu unikátní. Můj chráněnec byl zvláštní člověk. Samotář, jedináček, zvyklý zabavit se sám a dokonale se uzavřít před okolím. Miloval umění a literaturu. Nikdy nic nevystudoval, ale měl knihovnu plnou náročných titulů, které hltal jako blázen. Žena ho opustila, neměla si s ním už co říct. Žil ve vlastním světě.

Sny odehrávající se v jiných snech je obzvláště náročné uhlídat. Mému svěřenci se v osudný večer zdálo, že spal na posteli, která byla čtyřikrát větší než on sám. Při bližším zkoumání jsem zjistil, že šlo o palandu, kterou měl jako dítě. Nacházela se v nějaké obrovské chladné polorozpadlé stodole. Vedle postele stál stůl pokrytý voskem z hořících svíček. Ty jediné osvětlovaly celou místnost. Pootevřeným oknem, třikrát vyšším než můj chráněnec, bouchal vítr. Stodolou se rozléhal jakýsi hluboký nesrozumitelný hlas a občas někdo zašeptal. Byl jsem hodně obezřetný.

Venku se blýskalo. Můj chráněnec na palandě usoudil, že bude nejlepší otočit se na bok a zavřít oči. Ocitli jsme se v pokojíku, v němž vyrůstal. Bylo tam všechno - plakát s kresleným medvědem na zdi, velká žlutá skříň a ta samá palanda jako ve stodole, jen měla svou reálnou velikost. Před ní ležel velký plyšový tygr, milovaná hračka, kterou rodiče vyhodili, když jí jednou dítě při hraní omylem utrhlo packu.
Můj chráněnec se zase na chvíli stal malým dítětem. Měl dlouhou noční košilku, tak dlouhou, že když si stoupl na druhý konec pokoje k oknu, táhla se až k postýlce a rozprostírala se po celém koberci. Chvíli se zdálo, že látka vyplňuje celou plochu podlahy. Opět byla noc. Tentokrát ale velice klidná. Ticho narušovaly akorát zvuky televize linoucí se z obýváku, který se nacházel přes chodbu. Dveře od pokojíku byly otevřené, zašupovací dveře do obýváku zavřené, ale mezery mezi jimi a futry propouštěly blikání televize. Jelikož se dveře do obýváku dívaly přímo na postel, blikání ji osvětlovalo. Oba - já i můj svěřenec - jsme zbystřili. Tohle nebyl jen tak obyčejný sen, tohle bylo déjà vu. Došlo nám i, co se teď odehraje. Ani jeden z nás si po těch letech vlastně pořádně nepamatoval, jestli tato vzpomínka byla sen nebo jestli se skutečně stala. Můj svěřenec si jako dítě povídal s plyšovým tygrem, ožívajícím každou noc. A přece, tygr teď opravdu vstal a po zadních kráčel k mému chráněnci.
"Běž spát," řekl a vzal ho kolem ramen. Pomalu ho vedl k žebříku na palandě. "Proč nespíš dole?" zeptal se ho tygr.
"Nahoře to mám rád," odpověděl chlapec.
"Máš pocit, že tam patříš?" řekl tygr.
"Ano," zarazilo se dítě.
Tygr se rozvalil na dolní postel. "Správně," zamručel.
Chlapec vylezl na palandu. Poslouchal zvuky televize. Poznával, že končí soutěžní pořad. Potlesk. Tma. Ticho. Dítě leželo na boku v poloze embrya a zíralo do zdi.
"Brzy tu bude," řekl chlapec.
"Neboj se, ochráním tě," zašeptal tygr tak tiše, že jeho odpověď ke konci splynula se šeptáním, které bylo slyšet už ve stodole.
Nevěděl jsem, co chlapec myslel tím, že někdo přijde. Teď už nešlo o vzpomínku. Sen si žil vlastním životem. Šepot pokračoval.
"Tygře..." Dítě se podívalo z palandy na dolní postel. Plyšák byl pryč. Opět se ozval ten hluboký hlas. Byl zřetelnější než předtím. Rozuměl jsem mu: "Lhali ti." Televize začala znovu blikat, ale tentokrát se neozýval žádný zvuk. Bylo to, jako kdyby místnost ozařoval stroboskop. Chlapec odvrátil oči. Záblesky promítaly na zeď obrovský dlouhý stín něčeho, co vypadalo jako mimino. Blížilo se to k posteli. Stejně jako v předchozím snu můj chráněnec usoudil, že nejlepší bude znovu usnout.
Zavřel oči a řekl: "Tygře, tys mi lhal."


"Na tý palandě jsem spal já a bude tam spát i můj kluk," křičel na matku otec po tom, co do sebe hodil dalšího panáka Božkova.
"K čemu nám ale ta palanda je, když je sám?" bránila se matka.
"Koupíme mu postel pro jednoho a tuhle prodáme. Božce se teď narodily dvojčata."
"Dvojčata," řekl otec a kopnul do sebe dalšího panáka. "Na co čumíš?" Podíval se na dítě, které stálo ve dveřích do kuchyně. Vypadalo ještě mladší než v minulém snu. Sotva umělo mluvit.
"Nech ho," řekla matka a už se připravovala, že jednu schytá.
Kuchyň osvětlovala svíčka na stole. Nebylo pořádně poznat, kde jsou zdi, dokonce ani okno. Vše kolem stolu se utápělo v nepropustně tmě. Vystoupil z ní tygr a přisedl si k otci. Vzal mu flašku a klopil ji do sebe.
"Tygže, tys mi lhal," řeklo dítě.
"Já ti nelhal," odpověděl tygr, když odložil flašku od úst. Krknul si.
"Já ne," zopakoval.
Otec vstal, přistoupil k matce a líbal ji. Ruka mu jezdila po jejím zadku a po ňadrech. Matka zavzdychala. Otec ji odhodil do tmy a vrhnul se za ní. Dítě přistoupilo blíž. Vidělo z ptačího pohledu postel, na které souložili jeho vlastní rodiče. Tygr přišel ke chlapečkovi. Z úst mu táhl chlast.
"Vidíš, jak to dělaj?... Blbě!" Krknul si.
"Tygže, tys mi lhal," opakoval můj svěřenec.
"Nelhal," bránil se tygr. "Víš, kdo ti lhal? Víš to?" Vzal dítě za ruku a odtáhl ho do tmy. "Uvidíš, jak tě nosila... Blbě!" řval tygr.Přestávalo se mi to líbit. Jak jsem již řekl, ochránit člověka ve snech zasazených do snů je těžké. Hlavně proto, že se chráněnec může probírat do předchozích snů, v nichž může být okamžitě vystaven neočekávaným nebezpečím. To, co můj svěřenec nyní prožíval, sice bylo děsivé, ale ještě jsem ho mohl nechat spát. Cítil jsem ale, že brzy ho budu muset probrat. Schylovalo se k něčemu velmi riskantnímu.Stáli jsme ve tmě. Za námi ji prořezával akorát tenký pruh světla nebo spíš vysoká štěrbina. Opět se ozýval šepot. Tentokrát ale zcela srozumitelný. Rozpoznal jsem, že mluvící mají tygrův hlas a pořád v různých intonacích opakují: "Lhali ti, lhali ti, lhali ti, lhali ti..." Chráněnec poháněný jakýmsi šestým smyslem kráčel dál do tmy. Chvíli jsme tápali, ale pak jsme zjistili, že vstupujeme do narůžovělého prostoru plného vody. Svěřencovy vlasy se v ní mihotaly jako sasanky. Už se vrátil do svého reálného věku. Ještě jsem pořád mohl být v klidu. Jakmile chráněnec ve snu může například dýchat pod vodou, nehrozí mu, že by se utopil.Před námi se choulilo obrovské embryo. V hlavách jsme slyšeli jeho hluboký hlas (mluvil samozřejmě k mému chráněnci): "Lhali ti." Šepot ustal. 



"Víš, kde jsi?" Chráněnec neodpovídal. "Jsi v matčině děloze. Ale chybíš mi tu. Jsem tvoje dvojče."
Ticho. Už jsem se chystal chráněnce vzbudit. Celá situace mě ale tak vyděsila, že jsem nemohl udělat skoro nic. A to jsem ve snech viděl ledacos. Všechno se ve mně chvělo. Poprvé jsem doopravdy zažil něco, co by se dalo připodobnit k lidskému strachu.
Mrtví si s vámi ve snech povídat mohou, dokonce to mohou být opravdoví duchové, ale nevěděl jsem, co mohu očekávat od ducha nenarozeného dítěte.
"Věděla to," řeklo embryo. "Věděla, že jsem mrtvý. Nosila nás oba. Jen ty ses narodil živý. Celou dobu jsem stál při tobě, bratře. Ignoroval jsi mě. Zpackal sis život. Žil bych líp, než ty. Líp! Byl jsem tvůj tygr, bratře. Vtělil jsem se do něj. Miloval jsem tě. Dovolil jsi, aby mě vyhodili. Dovolil sis mě rozbít. Proč, bratře? Proč? Byl jsem tvůj strážce, bratře!"
Svěřenec stál a vlasy mu vlály v plodové vodě. Nehýbal se.
Všiml jsem si, že se něco stalo. Při pohledu na embryo jsem měl zvláštní pocit, že ho dobře znám. Lépe, než před pár vteřinami. Měl jsem pocit, že ho znám celý život. Ale ten vedle mě mi najednou byl cizí. Uvažoval jinak než kdy jindy. Cítil jsem z něj naivitu a dětskou, a o to intenzivnější, ukřivděnost. Náhle se stalo něco, co by se nikdy nemělo stát žádnému ochránci. Ta pro mě dobře známá tvář, ale už neznámá duše se na mě podívaly. Usmály se a zeptaly se: "Jdeme?"
Následoval jsem toho člověka, co stál vedle mě až ke světlu v rozevírající se štěrbině. Embryu za mnou jsem už nemohl pomoct, bylo to nad mé síly. Vzhledem k tomu, že jsem nezemřel, pochopil jsem, že můj svěřenec vlastně není mrtvý, i když přebývá v úplně jiné formě existence. V takové, do které většina lidí dospěje po tom, co prodělá fyzickou smrt. On ji ale neprodělal. Dospěl do ní způsobem, který by pochopil snad jen můj stvořitel - vyšší moc. Také jsem pochopil, že ten, s nímž kráčím k rozevírající se štěrbině, už není můj chráněnec, ale jeho bratr. Pokřivená duše nenarozeného plná zášti musí mít zvláštní moc, když si dokáže s někým vyměnit role.Ta pro mě neznámá duše se stala mým novým svěřencem. Její život se hroutil. Nedokázala se vypořádat s běžnými starostmi, které mají dospělí lidé. Ignorovala své povinnosti v reálném životě, například neplatila daně. Její byt vystěhovali exekutoři. Skočila také na lep kdejakému podvodníkovi. Brzy ji oškubali jako kuře. Dostala se na nesčetněkrát hlubší existenční dno, než kdy byl onen samotář, jedináček posedlý knihami. 


Můj nový chráněnec utíkal před světem prostřednictvím spánku. Spal pořád, jedl i prášky, díky nimž spal ještě déle a častěji. Zdají se mu velice abstraktní sny, ve kterých málokdy hrozí nějaké nebezpečí. Nemám s ním moc práce. Předchozí zkušenost mě ale poučila. Nedovedu si představit, co dovedou zvláštní druhy duchů. Klidně by příště mohlo dojít k fyzické smrti. Proto svého chráněnce bez prodlení budím okamžitě, když se v jeho snu objeví dítě v dlouhé noční košili, s plyšovým tygrem v ruce a zažvatlá: "Tygže, tys mi lhal!"